Country Trosky

Letní škola
KOŘENOV
30. 6. – 7. 7. 2018

Letošní LŠ se konala na zcela novém místě, a to v Kořenově v Jizerských horách. Hotel byl zařízen skromně a vybavení bylo postarší, ale dostačující. Některým ovšem chyběl slibovaný a avizovaný bazén, který by se vzhledem k počasí hodil, ale prý netěsnil, takže po napuštění se voda vsákla do země. Jinak okolí hotelu bylo pěkné, a kdo tam ještě nebyl, tak měl spoustu možností na výlety.

Letošní sestava Trosek byla za poslední dobu nejsilnější: Romana, Peťa, Romča, Ivoš, Míša, Ivan, Jiřinka, Jana, Bára, Láďa, Olinka, Jirka, Milan a Terezka. Škoda jen, že některé páry toužili po lepším ubytování, což jim k jejich škodě nevyšlo, „lepší“ to měli jen cenově, jinak bychom bydleli všichni společně vedle sebe v pokojích s velikou společnou chodbou, kterou jsme si z „čekárny“ trochu upravili na společenskou místnost a využívali ji ke společenským hrám všeho druhu. Zde jsme také oslavili i tradiční Vánoce, které byly letos ovšem dost netradiční, protože nám k nim řvala televize, neboť se někteří účastníci LŠ museli koukat na MS ve fotbale a nebrali na ostatní ohled. I přesto jsme si to nakonec pěkně užili, dostali jsme spoustu dárečků, zazpívali si koledy s kytarou, kterou po dlouhé době vytáhla Terezka, a pochutnali si na tradiční vánočce, cukroví a ostatních dobrotách.

Než začala oslava Vánoc, když jsme se konečně všichni sešli, Romana dala k zamyšlení budoucnost týmu Trosek, protože ona s šéfováním a celou letní školou definitivně končí. Každý se k tomu mohl vyjádřit, nikdo se ovšem neozval, že by kapitánství chtěl převzít. Protože někteří příští rok už také nepojedou a jiní dávají přednost na LŠ tanci a odpočinku a o bojovku až tak nestojí, bylo rozhodnuto, že tato LŠ je pro Trosky opravdu poslední. Pokud by v dalším roce přeci jen chtěl někdo bojovkovat, buď se přidá k některému stávajícímu týmu, nebo založí zcela nový tým s jiným názvem.

Dohodli jsme se, aby éra Trosek skončila důstojným způsobem a mohli jsme se s nimi rozloučit a měli důvod se ještě jednou jako tým sejít, bude se konat pietní akt pochování ostatků Trosek v Srbsku v Českém ráji v místě, kde Trosky vznikly. Tam nedaleko pomníčku, kde našly svůj první poklad, bude kronika Trosek uložena do země a třeba někdy po letech dojde k jejímu vyzvednutí a vzkříšení jejich vnuky a vnučkami, jak by si přál Peťa. Bude se jednat o jednodenní akci, při které zasadíme na místě na památku strom Troskovník.

Neděle - první etapa
První etapa probíhala v areálu a měla tvořivý ráz. Dostali jsme materiál (igelit, lepicí pásku, provázky, matičky a gumu) a naším úkolem bylo vyrobit padák se závažím, který budeme gumičkou vystřelovat. Měřit se bude čas letu a vzdálenost dopadu od cílového kolíku. Vytvořilo se několik pracovních týmů a každý pracoval na svém výtvoru. Celkem jsme měli čtyři padáky. Jeden z padáků byl menší a létal pěkně a přežil dva Terezčiny zkušební lety, jen u druhého ztratil matičku. Dokonce nebojovkující účastnice, která lety viděla, a líbilo se jí to, se šla podívat na soutěž. Ale byla zklamaná, nikomu se pak už žádný padák neotevřel.
Při prvním pokusu, kdy střílela Terezka, se úplně malý padák zničil. Druhý pokus byl trochu lepší, i když ani tady se padák neotevřel, ale díky nůžkám, které prosadil a vystřelil Peťa, vyletěl nejvýše a udržel se ve vzduchu nejdéle a získal první místo.
Třetí pokus měl být cílen na přesnost, ale Milan neposlechl, neboť si myslel, že tento padák se konečně otevře a přestřelil. Toho využili soupeři a padák pustili přímo na cíl. Sice nevydržel ve vzduchu, ale byl nejblíže.
V etapě jsme získali 1. místo za let padáku a 2. místo za dopad.
Úkol byl zajímavý, hra s padáky byla moc pěkná, jen mohl být delší čas na výrobu a také podmínky ke startu měly být stejné, aby nedošlo k účelovému „letu“ na cíl.

Pondělí - druhá etapa
Ani při této etapě jsme neopustili areál hotelu. Hráli jsme chytací hru formou „zápasů“. Vylosovaly se 2 + 2 týmy, vítězové pak hráli spolu o 1. a 2. místo a poražení o 3. a 4. místo. Týmy spolu hrály vždy dvakrát, jednou byly v roli chytačů a podruhé procházejících územím. Všichni měli zavázané oči a další určení hráči jim napovídali cestu. Body se získaly za prošlé hráče, ale odečítaly se i za hráče, kteří vyšli z pole ven. Pravidla se trochu upravovala a muselo se zvětšovat pole, protože jinak by hra neměla smysl. Vzhledem k taktice některých týmů, tryskem překonat pole, hra ztrácela na atmosféře, dokonce došlo i k nějakým srážkám. Jedna vypadala velice hrozivě, ale nakonec se naštěstí nic vážného nestalo. Dojem ze hry trochu kazilo i to, že někteří hráči pod šátkem koukali.
My jsme získali 3. místo. Proběhla Terezka a Jana, ovšem Olinka vyšla z pole, takže bod jsme zas ztratili. Nejlepším chytačem byla Míša, která chytla v každém kole dva protivníky.

Úterý
V úterý nebyla žádná etapa bojovky a jelo se na výlety. Ale večer se konala nová, netradiční akce – bál v bílém, který se původně měl konat venku, ale nakonec bylo rozhodnuto, že byl v tělocvičně. Všichni byli v bílém oblečení a panovala slavnostní atmosféra. Přenesli jsme se do dávné doby, kdy na bálech měli tanečníci své taneční pořádky a zadávali se na tance s různými tanečníky.

Středa - třetí etapa – noční
Tato etapa neměla žádnou chybu, byla super povedená, jistě i pro to, že jsme z ní měli dobrý pocit. Bob byl tak laskavý a uzpůsobil hru i těm, kteří nejsou již tak fyzicky zdatní, protože potřeboval, aby hrály celé týmy. Dostali jsme od něj instrukce, v kolik hodin a kde máme být, s dostatečným předstihem a tak mohl poprvé za celou éru Trosek dojít na místo celý náš tým. Na místě Bob určil herní území a dal nám klíč k šifře. Ten se nám zdál zprvu složitý, plný čísel a písmenek.
V lese jsme pak měli hledat něco a pomocí toho sestavit otázku a odpovědět na ni. Na stromech byly fóliové čtverečky s nápisy měst a států a čísla. Úkolem bylo jich najít a opsat co nejvíce. Hledání nebylo vůbec jednoduché. Les byl v horní části dost hustý, a když se někdo zastavil u stromu, aby si údaj přečetl, hned se objevilo okolo spoustu soupeřů.
Míša byla usazena na místě jako hlavní sběrač dat a poctivě zapisovala získané informace. Jiřinka bránila získané informace, aby náhodou nemohli blízko sedící soupeři opisovat. Ostatní se pustili do lesa a každou chvíli někdo přinesl nové město nebo zemi.
Později se k sedícím přidali i na terénní část slabší jedinci a dávali informace dohromady a luštili. Jana přišla na to, že na očíslovaných kartičkách jsou země a Míša, že se k nim má přiřadit hlavní město. Země bylo třeba seřadit podle čísel a podle součtu najít v klíči příslušné písmeno. Do získaných indicií vložila Romana systém a za chvíli jsme měli první slovo „kolik“. Pak celý prostředek dost dlouho chyběl a na konci se k sobě dostala podivná písmenka L a D, ze kterých Míša vykoukala Tanvald a pak už nechybělo moc a Peťa odhalil Kořenov. Ale to hlavní nám pořád chybělo. V textu jsme měli moc T a nic jsme nemohli vykoukat. Až přišla Olinka s městem, u kterého bylo jiné číslo, než nahlásili předešlí hledači a tak nám opravila jedno T na U a nakonec Romana odhadla slovo „tunel“ a za chvíli jsme měli celou otázku „Kolik je tunelů na trase z Kořenova do Tanvaldu“. O odpovědi jsme chvíli polemizovali. Nejprve Romana spočítala tři, pak čtyři, a když jsme jako první odevzdali odpověď, Láďa nás přesvědčoval, že jsou jen tři, ale na opravu bylo naštěstí už pozdě. Správná odpověď byla čtyři, protože kromě Kořenova existuje zastávka Kořenov-zastávka a té si Láďa nevšiml. Po odevzdání jsme mohli pomalou noční procházkou zpět. Všichni byli nadmíru spokojeni, že byli platní a že to tak dobře skončilo. Jedno družstvo to hned po nás vzdalo a ostatní dvě tři minuty před závěrem zázrakem přišli na otázku, ale v odpovědi už tolik štěstí neměli a netrefili se. Byla to super týmová hra, kde byli všichni užiteční a poprvé za celou dobu existence Trosek se jí zúčastnili opravdu všichni hráči. Získali jsme proto zaslouženě 1. místo.

Čtvrtek - čtvrtá etapa
Tato etapa začala tak, že nám Bob ukázal namalovanou mapku, podle které jsme měli najít místo, kde byla šifra. Romča, Ivoš a Milan určili, kam máme jít, tak jsme se vydali na místo, kde jsme ještě nebyli. Trochu jsme se rozdělili na rychlejší a pomalejší skupinku a ti rychlí brzy našli strom, kde byla šifra. Cestou k zbývající části týmu přemýšleli, co to je za divná čísla a písmena a dlouho si nemohli vzpomenout, že už jsme tuto šifru viděli. Nakonec si Romana s Romčou vzpomněly na loňskou šifru. Jednalo se o přepis morseovky. Vyluštili jsme otázku „Určete, co je na obrázku“ a došli si zpět pro obrázek. Od Boba jsme dostali obálku a v ní proužky papírků. Po seskládání se objevil velmi zajímavý obrázek. Nebylo vůbec jednoduché poznat, co na něm je. Zavrhli jsme odpovědi jako mandala či vitráž, které se nabízely, a shodli jsme se na tom, že se jedná o nějaký půdorys kostela či kaple. Protože jsme předpokládali, že by to mělo být něco v okolí, nabízela se zcela jasná odpověď – kaple v Tesařově, která měla hvězdicový tvar. Bylo to ovšem špatně, půdorys patřil památce UNESCO - kapli na Zelené Hoře. Správnou odpověď neodevzdal žádný tým, většina myslela stejně jako my. A protože si Machři na šifru z loňského roku vzpomněli dříve, získali jsme 2. místo. Etapa byla velmi pěkná, jen škoda, že Bob nevycházel z okolí místa konání LŠ, jak všichni zúčastnění předpokládali.

Večer se konala oslava 25. výročí LŠ. Opékalo se prase a měl být i táborák s buřty, ale ten se kvůli hrozícímu dešti přesunul až na pátek.

Pátek - pátá etapa
Závěrečná etapa začala velmi zajímavě. Každý tým dostal jednu krabičku čaje. Krabička nebyla originálně zabalená, proto se dala čekat nějaká zrada. Čajů bylo v krabičce o pět méně, než bylo uvedeno na obalu. Trošku nás to potrápilo, zkoušeli jsme čaje máčet i očuchávat. Zapisovali jsme si, který sáček, kde byl, abychom je nepomíchali, kdyby bylo důležité pořadí a každý čaj byl jiný. Ale nakonec se Romaně podařilo v jednom ze sáčků najít miniaturní lísteček, který Jana s přehledem přečetla a Terezka dle textu na krabičce poměrně velmi rychle vyluštila. Jednalo se o počítání řádků a písmenek v textu na jedné ze stran krabičky. Z vyluštěného textu jsme se dozvěděli, že máme další šifru hledat u jednoho z bunkrů. Podle pohledu z návštěvy bunkru jsme věděli, jaké číslo má ten, kde se provází, a že tam je mapka dalších bunkrů. Jako první jsme vyrazili tentokrát zkratkou k bunkrům. Šli jsme opravdu všichni, ač jsme věděli, že cesta nebude krátká. Ale dohodli jsme se, že pokud to jen trochu půjde, dorazíme všichni k druhé šifře a pak se uvidí.
Těsně před bunkry nás došel jiný tým. Protože jsme tušili, že hledaný bunkr bude až za „muzejním“, nešli jsme úplně po cestě, ale v rojnici. Ale v jednu chvíli se nám postavilo do cesty nepropustné křoví, takže jsme se v lese trochu více rozdělili a trochu poztráceli. Bylo těžké se znovu najít, ale postupně jsme se scházeli ze všech stran na cestě u studánky.
Úspěšní v hledání správného bunkru byli Romča, Ivoš a Milan. Tam jim zazpíval ptáček morseovkou další šifru. A protože jsme chtěli vyluštit šifru společně, Milan zavolal Terezce, aby zjistil, zda se můžeme ještě najít a sejít. To se nám po chvíli povedlo, společně jsme vyluštili šifru a na dalekou cestu ke kříži u rozhledny Štěpánka se vydala jen Romča s Ivošem, kteří to vzali velmi rychle a na místo dorazili jako první. Za nimi se pak ještě vypravila pomaleji Olinka, Jirka, Jana a Milan, kteří byli ještě schopní jít a na rozhledně nebyli. Zbývající se vydali pomalu zpět.
Romana, jako kapitánka, se na cestu také chtěla vydat s Terezkou, ale po chvíli zjistila, že by to bylo nad její síly a pomalu se tedy obě vracely zpět. Terezka se šla ještě podívat, jak bunkr a šifra vypadala. Když to okoukla, narazila na Boba, který jí pověděl, že viděl Milana telefonovat, což bylo zakázané, a porušili jsme tedy pravidla a naše první místo se nebude počítat. Zklamání bylo veliké, ale museli jsme se s tím smířit a navíc to říci zbytku týmu. Nejtěžší to bylo pro Romču a Ivoše, kteří běželi do cíle zbytečně. Nepochopili jsme, proč jim to tedy neřekl Bob rovnou, že to nemá smysl, když se rozhodl nás v této etapě diskvalifikovat. U rozhledny se týmy dozvěděly otázku „Podle čeho se říká malým bunkrům řopíky?“ a odpověď se měla odevzdat do večeře. Ač jsme věděli, že je po všem, odpověď jsme odevzdali i když byla správná jen částečně.

Celkově hra byla moc pěkná, šifry pomyšlené a hezky realizované. Skončili jsme tedy oficiálně na druhém místě a závěrečného triumfu se nedočkali. Milan svůj prohřešek těžce nesl, protože část týmu na něj byla naštvaná, ale můžeme mu být vděčni, že to tak skončilo, protože zklamání na závěrečném večeru při vyhlašování by bylo o to víc zraňující. Později jsme se dozvěděli, že i kdybychom tuto etapu vyhráli, tak jsme stejně první nebyli, což jsme nedokázali pochopit, jelikož jsme z pěti etap měli dvě první místa, jedno první a druhé, kdy se za etapu udělovala dvě místa, jedno druhé a jedno třetí.

Z jednotlivých etap bojovky jsme měli velmi dobrý pocit, cítili jsme se jako vítězové, protože se nám letos povedlo všechny šifry poměrně v krátkém čase a skoro vždy jako první vyluštit a celou hru jsme fungovali opravdu týmově.

Tato bojovka byla pro Trosky poslední. V příštích letech se už dalších bojovek zúčastňovat Trosky nebudou. I když jsme skončili na druhém místě, tak jsme stejně vyhráli. Tentokrát se všichni zúčastnili všech důležitých etap a snažili se svými nápady a všemi silami se podílet na co nejlepším výsledku týmu a všichni byli úžasní a skvělí. Byli jsme super tým. Ale jednou všechno musí skončit.

Trosky vznikly 25. 8. 2002 a skončily 7. 7. 2018.
Účastnily se 17 bojovek, ve kterých obsadily třikrát první místo (2003, 2011 a 2012), z toho dvakrát našly poklad. Pětkrát byly druhé, sedmkrát třetí a dvakrát čtvrté, z toho ovšem jednou bylo týmů pět, takže poslední byly za celou éru jen jednou (2010).

Zapsala Terezka a Romana