Country Trosky

Letní škola
KUNŽAK 13. - 20. 8.2016

Zapsala Romča, upravila a doplnila Romana.

Po roce jsme opět vyrazili na letní školu do Kunžaku. Dorazilo nás celkem 13 (Romana, Petr, Romča, Ivoš, Terezka, Milan, Věruška, Bertík, Míša, Ivan, Jiřina, Jana a Jirka) a bydleli jsme stejně jako loni v hlavní budově a dokonce jsme měli i stejné pokoje.

Během odpoledne jsme se postupně ubytovali a přivítali se s dalšími účastníky letní školy. Večerní tancování proběhlo tradičně ve zkráceném čase. Tancování bylo proloženo informativními bloky ohledně ubytování a bojovky. Novinkou bylo, že bude o jednu etapu méně, a to v úterý, tzn., že bylo další volno na výlety.
Na bojovku se přihlásila opět čtyři družstva: Trosky, Cvrčci, Machři a Účastníci zájezdu.

S napětím jsme očekávali novinky nejen od Jitky a Boba, ale hlavně změny v areálu a ve stravě. Co se týkalo tancování, tak, kdo chtěl, novinek si užil. Co se týká areálu, tak se nezměnilo k lepšímu nic, jediným přínosem u slibovaného zlepšení stravy byla neomezená možnost pití čaje.
Tanečních bloků se každý účastnil podle svým možností a schopností. Odpolední klid jsme trávili relaxací, stolními hrami, a protože bylo opravdu pěkné počasí, tak jsme hodně hráli venku špalíky.

Co se týká kondice Trosek, tak nejvíce indisponovaná byla Romana. Nejenže ji stále zlobilo koleno, ale ještě si dovezla nějakou virózu, takže moc nemluvila a často měla záchvaty kašle. Terezka měla problémy s ostruhou a Jana, Jiřina a Míša nahlásily, že se bojovky budou účastnit jen, pokud nebudou etapy moc daleko. Takže z Trosek byly trosky.

neděle – 1. etapa

První etapa se uskutečnila kousek nad areálem na louce, kde bylo vyznačeno pro každé družstvo jedno kruhové území a úkolem bylo umístit v něm pod zem dvě dvoulitrové plastové láhve tak, aby je hledači z ostatních družstev nenašli. Časový limit na práci byl půl hodiny.
Pracovali jsme ve dvou skupinách – první skupina Romča, Míša, Terezka a Jana a druhá skupina Petr, Milan, Jirka a Ivan. Výsledek našeho konání nás samotné překvapil. Opravdu to nebylo poznat, kde jsme kutali.

Pak nastoupili dvě trojice hledačů z cizích družstev, kteří měli v časovém limitu najít a označit místo, kde by mohla být zakopána lahev, ale nesměli sahat na zem. Hodnotil se pak nejbližší typ. Dopadli jsme dobře, naše láhve nikdo přímo nenašel a naopak naše typy nebyly úplně marné. Cvrčkům byl označen jeden přímý zásah do láhve, ale bohužel ne námi. Takže jsme skončili asi na 2. až 3. místě.

Po večerním tancování proběhly jako každý rok Vánoce. Dobrůtek bylo hodně, pitiva dostatek, dárečky jedlé, praktické, tvořené i kupované, no prostě úžasné. Zpívání koled se muselo obejít bez Romanina hlásku, protože její hlasivky opravdu stávkovaly a občasný kašel přehlušil i náš smích. Proto se rozhodla, že v pondělí navštíví místního lékaře. Petr ji krátce před půlnocí řekl: „Pinkej, zítra pojedeš pa.“ (malinko upravený úryvek z Bobova loňského vtipu). Škoda, že nejela k doktorovi hned, mohli jsme mít náskok, protože bychom věděli, že v Kunžaku je i pohotovost.

pondělí - 2. etapa

Ještě před bojovkou nás čekalo překvapení. Vylosovali jsme se do několika dvoučlenných týmů a Milan nám ukázal vlastnoručně vyrobenou novou stolní hru, tzv. gumičkový fotbal dvou jednorukých hráčů. Každý hrál s každým a nakonec zvítězil tým Jiřina a Petr. Hodně jsme se nasmáli, uhnali a zpotili, přestože jsme u toho seděli.

Druhá etapa bojovky proběhla opět v areálu. Tentokrát byla hodně tvořivá. Každé družstvo dostalo tři balíky špejlí, dvě široké izolepy a nitě. Úkolem bylo sestavit mostek široký minimálně tak, aby po něm přejelo autíčko, a pevný tak, aby udržel co největší zatížení. Most se měl položit mezi dva stoly 60 cm daleko od sebe a poté na něj Bob zavěšoval barely, které plnil vodou tak dlouho, dokud se buď barel nedotkl země, nebo se most nezlomil. Na výrobu jsme měli hodinu.
Uchýlili jsme se do našeho základního ležení a tam jsme začali vymýšlet a realizovat naše dílo. Hlavním architektem byl Milan a ostatní se ujali role stavitelů, stavařů a pomocných dělníků. S naším výtvorem jsme byli spokojeni, jen jsme nedovedli tipnout, kolik litrů most udrží.

Všechny mosty byly architektonicky zajímavé, jen ten Machrů byl obyčejná lávka. Ale protože se nedávaly body za umělecký dojem, ale jen za nosnost, tak vyhrál. Vydržel nejvíce, asi 23 litrů. Náš unesl cca 8 litrů a skončili jsme na druhém místě, protože další mosty unesly podstatně méně. I tady se naše týmová práce povedla a vynesla nám druhé místo.

úterý – volno

Úterní odpoledne jsme měli od bojovky volno. Část Trosek relaxovala, část jela na návštěvu ke známým a zbytek vyrazil autem k rozhledně Valtínov a na Ďáblovu prdel. Výstup k rozhledně nebyl terénně náročný, ale díky parnému počasí nám dal i tak zabrat. Ale stálo to za to. Celokovová rozhledna a kolem ní byl vybudován areál s dřevěnými prolézačkami a dalšími herními prvky, takže jsme zalitovali, že už nejsme dětmi. Někteří vylezli i na rozhlednu, jiní čerpali síly na další ťapání u její paty. Setkali jsme se tu se spoustou další účastníků letní školy, jako kdyby tento výlet organizovala Jitka.

Pak jsme odlovili i nějaké kešky. Nejkrásnější bylo hnízdečko s vajíčkem. Když jsi vajíčko vzal, dostal jsi vynadáno, že jsi zloděj vajec a ničitel hnízd.

Pak jsme vyrazili k Ďáblově prdeli, což je jeden z mnoha skalních útvarů, které spojuje značená stezka. Odtud se Milan, Petr a Romča rychlým krokem vrátili k autu, aby stihli odpolední tancování. Petr jel s nimi jako jejich řidič a stihnout chtěl hlavně pivo.

Zbytek výpravy Romana, Terezka, Bertík, Věrka a Martin se vrátili k autu volnějším krokem, aby si pak ještě dojeli k samoobslužné osvěžovně a cestou posbírali ještě nějaké kešky. Takže spokojeni byli všichni.

středa – noční bojovka

Odpoledne bylo zase volno na výlet. Tentokrát jela většina do Jindřichova Hradce, kde jsme se pokochali barevnou hrající vodní fontánou, odlovili pár kešek ve městě, navštívili likérku a místa Terezčina dětství.

Noční etapa byla zahájena promítáním filmu s Laurelem a Hardym na vojenském letišti. Po jeho skončení položil Bob otázku, kolikrát se letadlo otočilo o 180° a nabídl tři odpovědi. Ke každé uvedl místo nedaleko areálu. Na tom správném čekala další zpráva.
Dali jsme to až napodruhé. Místem byl Čertům kámen, který ukrýval obálku s mapou Kunžaku a seznamem ulic včetně čísel popisných. Bylo jasné, že se bude jednat o grafickou šifru, ale chyběla nám ta čp. v mapě, takže to skoro vypadalo, že máme jít přímo do města. Ale tento nápad se nám moc nezdál, protože Bob se civilizaci vždy vyhýbal. Vyčkali jsme tedy na nápovědu a ta nám potvrdila, že je třeba opravdu navštívit město.
Nutnost návštěvy města tým trochu rozladila a někteří noční bojovku vzdali. Zbytek si rozdělil území a šel mapovat jednotlivá čísla popisná. Nejvíce toho naběhal Bertík, který se také zasloužil o aspoň částečný zdar bojovky. Mezi hledači ve městě byl i Ivan, Ivo, Romča a Jirka. Romana, Terezka, Věruška, Míša a Jiřina pak založily luštící tábor a sbíraly jednotlivé údaje a snažily se luštit a dedukovat. Začala nám vycházet písmenka, ale pořád to nebylo ono. Některé domy nebylo vůbec lehké najít. Po odhalení chybičky jsme dospěli ke slovu záchranka, ale ani nápověda, že nám napoví 18. století, nám nepomohla i když nás názvy některých ulic, jako např. Nerudova nebo Havlíčkova docela mátly.
Díky nemoci Romany jsme věděli, kde je zdravotní středisko, ale to bylo vše. A tady by se právě hodilo, kdyby Romana jela k doktorovi již v neděli.
Limit konce bojovky se blížil, tak jsme se pomalu přesunuli k náměstí, kde jsme viděli většinu z ostatních týmů. Jak nám bylo později sděleno, byla v Kunžaku nově otevřena i stanice rychlé záchranné služby, její budova však nebyla viditelně označena, nevedli k ní žádné ukazatele a ani v mapách nebyla. Dokonce ani většina místních o ní neměla tušení. A tu jsme měli najít. U záchranky jsme si pak měli vyzvednout další obálku a v ní bylo šest otázek k místům v Kunžaku.
Na to, že většina Trosek nemohla provádět rychlé noční přesuny, podali všichni velmi slušný výkon. Romanu a Míšu vzal zpět do tábora Bob autem a pro zbytek dojel Milan, kterého jsme za tímto účelem vzbudili. Petr byl sice také vzhůru, ale již požil. Z této etapy jsme byli dost rozčarovaní a naštvaní. Skončili jsme na posledním místě.

čtvrtek – 4. etapa

Čtvrtá etapa byla úžasná. Konečně jsme se vrátili do dětských let. Ve stanu byla vyznačena dvě pole cca 5 x 6 m vzdálená od sebe cca 1,5 m. Na vzdálenějších stranách uprostřed byl umístěn balík kancelářských papírů, na jedné straně bílých, na druhé straně barevných. Úkolem pětičlenného družstva bylo v časovém limitu složit co nejvíce vlaštovek a naházet je do soupeřova pole. Za vlaštovky, které spadly mimo pole, se body odečítaly, takže některému týmu se stalo, že po skončení hry byl v mínusu, ač vyrobil vlaštovek hodně. Protože se hrálo každý s každým, v házení se vystřídali všichni členové družstva. Nejšikovnějším skládačem vlaštovek byla Terezka a nejlépe mířícím házečem Ivo. V této hře jsme dopadli dobře a získali druhé místo.

pátek – závěrečná etapa

Tentokrát bojovka začala netradičně. Bob dorazil s patnáctiminutovým zpožděním z nákupu věcí do pokladu. Pak rozdal každému družstvu složený a zalepený papír, který jsme po odstartování otevřeli a zjistili, že je v něm mapa blízkého okolí a části Kunžaku. To že nám z něho vypadlo párátko, jsme zjistili až později a byla to také jedna z mnoha chyb, které zapříčinily neúspěch v této etapě.
Na mapě jsme si všimli v jednom místě špendlíkem udělané díry, která byla na zdravotním středisku. Po malém váhání jsme k němu vyrazili. Tým se rozdělil na několik skupin podle toho, jak moc rychle byl schopen jít. Okolí místa jsme prohledali, ale nic jsme nenašli. Po chvíli za námi dorazili i Machři a Cvrčci. Tady jsme zjistili, že nám chybí párátko. Bertík s Věruškou se tedy vydali pro nápovědu a pro párátko do tábora a my zatím čekali, s jakou se vrátí. Když přinesli nápovědu, bylo jasné, že jsme byli moc zbrklí a nevšimli si malého textu pod mapou, který nás naváděl k tomu, jak párátko použít.
Po krátké poradě jsme vyrazili zpět směrem k Čertovu kameni. Zde jsme nic nenašli, tak jsme mapu prozkoumali lépe a určili nové možné místo pro další zprávu na kraji lesa.
To už jsme však nebyli kompletní, část týmu se vrátila do tábora a zbývající se rozdělili na dvě skupiny. Další zprávu jsme našli bez problémů. Byl to čistý bílý papír v euro obalu. Napadali nás různé věci, třeba složit z něj vlaštovku, nebo jít na místo, kde byla na mapě šipka, protože vlaštovce se také říká šipka. Dokonce jsme papír zahřívali svíčkou i polili vodou. Když se nic neobjevilo, vyslali jsme opět Bertíka pro nápovědu a vydali jsme se pomalu jeho směrem, aby se nemusel moc daleko vracet. Tím jsme bohužel ztratili dost nastoupaných metrů a hlavně správný směr, což jsme ale nevěděli.
Když se Bertík vrátil, ukázalo se, že popis místa je napsán na obalu. Tady nás hodně poškodilo to, že jsme byli poslední, kteří si na místě vyzvedávali šifru, a tak jsme nevěděli, že všechny zprávy mají vlastní obal. Mysleli jsme, že jednotlivé papíry byly všechny v jednom obalu, proto jsme si obalu vůbec nevšímali.
Opět jsme se rozdělili na dvě skupiny - rychlejší Romča, Ivoš, Petr a Jiřík a pomalejší Romana, Terezka, Bertík a Věruška, a vydali se předpokládaným směrem k rybníku. Tušili jsme, kam máme jít, ale nemohli jsme se dost dobře zorientovat. Nějakým nedopatřením se bohužel vedoucí první skupina v terénu ztratila. Druhá skupina pomalu postupovala předem vytčeným směrem, a jak ztrácela sílu, tak ztrácela i naději, že někam dojde. Už to chtěli vzdát, tu však došli přímo na křižovatku cest, kterou si pamatovali z loňské noční bojovky a už věděli, že rybník je již blízko. A opravdu za nedlouho byli na hrázi rybníka. Tady však nemohli nic najít. Volali tedy Bobovi a ten je nasměroval k dalšímu rybníku a slíbil, že na ně počká. Komunikoval s Bertíkem, tak netušil, že kromě něj dojdou z Trosek do cíle, jak sám řekl, dvě největší pajdy. Tady jsme po chvíli našli i poslední zadání a konečně i cíl. Rybník byl moc pěkný, ale pro nás opravdu moc daleko. Bob pak vzal pajdy autem do tábora a Bertík s Věruškou a Martinem, který tam také čekal, došli pěšky statečně do tábora a dokončili tak celou poslední etapu.

Závěrečný večer proběhl v pohodě, opakovali se tance, které se učily během týdne. Poté následovalo vyhlášení bojovky, kdy očekávaně vyhrál tým Účastníci zájezdu, Machři byli druzí a my s Cvrčky třetí. Poklad byl vítězi předán a tentokrát jsme z něj neviděli ani bonbón.