1. stanoviště

V prvním úkolu na nás vykoukly bavevné puntíky v nejrůznějších tvarech. Nejdříve jsme je různě překreslovaly, zkoušely barvy duhy a podobně. Nakonec se jako nejlepší pomocník ukázaly nůžky. Tvary jsme pečlivě vystřihly a po složení do čtverce se zelené puntíky převtělily do slova muzeum. Zde se ukázala velká výhoda Jany, která pocházela z Hradce. Proto jsme vyrazily bez zaváhání na krátkou trasu k muzeu.

2. stanoviště

U muzea na nás čekalo překvapení. Tým se měl rozdělit a každá půlka měla cestovat city vláčkem s průvodcem, přičemž se některé informace z výkladu musely zapamatovat. Jako první jela Romana s Janou, které měly sice cestu vláčkem delší, ale musely pak i jít na další stanoviště delší kus. My s Terezkou si začaly lámat hlavu nad dvěma šiframi, které se mohly luštit po celou dobu hry a měly se použít až na konci. Až do návratu holek jsme ale na nic chytrého nepřišly. Naše cesta vláčkem byla kratší a informace jsme bez problémů zachytily. Vystoupily jsme u galerie moderního umění, ve které se skrýval další úkol. Romana s Janou tam dorazily v zápětí a tak jsme se vydaly vstříc modernímu umění.

3. stanoviště

Hned u vstupu jsme dostaly na tým preclík a pokyny, jak se v muzeu chovat. Expozice jsme musely pečlivě projít a hledat v nich odpovědi na dané otázky, nicméně jsme vše zdárně a celkem i rychle zvládly. Někomu se tato kulturní vložka líbila, někomu méně, ale na konci exkurze jsme byly v rozpacích, kam dál. Měly jsme jeden tip, zaujala nás jediná socha od sochaře Preclíka, a to Karla Čapka, po kterém byla pojmenována i jedna z ulic v Hradci, ale nakonec po malém nakopnutí paní pokladní, které jsme byly asi sympatické, nás přesvědčila, že máme hledat jeho Galerii.

4. stanoviště

Najít galerii však nebyla zas taková hračka, protože byla špatně označena, ale nakonec jsme ji objevily. Na skle byla připevněna fotografie zobrazující Poslední večeři od Leonarda, ze které jsme doplnily poslední nezodpovězenou otázku. Ale co dál? Bloudily jsme v okolí fotografie a nechápaly, proč ostatní týmy na ni tak upřeně zírají. Nekonec po velmi pozorném zkoumání jsme přišly na to, že se na ní nachází písmenka velmi důmyslně skrytá a téměř neviditelná. Jejich posunem o pět míst jsme dostali další stanoviště, kterým byla Orlovna.

5. a 6. stanoviště

Tady se nacházela jedna z nejvtipnějších šifer. Jana sice po nějaké době objevila v grafice symbol Bluetooth, ale nemohla se na něj napojit. Romana to zkoušela také, ale až večer jsme zjistily, že zřejmě měla natolik silný telefon, že se ostatní týmy napojovaly na její telefon a ne na ten správný. Z toho tedy vyplývá, že Jana našla správné řešení, ale protože jsme asi byly daleko od signálu nebo jinou záhadou se nám zpráva nenačetla. Nicméně Terezka vymyslela řešení, ze kterého nám vyšlo heslo Áčko. Díky Janiným znalostem jsme usoudily, že to bude jedna z budov univerzity a vydaly se tam. Měly jsme zde změřit výšku budovy, což jsme bez větších nesnází učinily, protože budova byla složena z měřitelných prvků, jako ze stejně velkých oken a cihel. Že správnou budovou byla věž nádražní haly a její výška se určovala složitým výpočtem, nám v tu chvíli vůbec nevadilo, protože výsledek měření se měl sdělit telefonicky orgům a ti nás poslali na další stanoviště. Až večer při vyhodnocování jsme jim vysvětlily rozdíl mnoha metrů ve výšce budovy a našem způsobu měření. Vůbec nám nevadilo, že jsme měly vše špatně, protože i kdybychom se ocitly u správné budovy, tak bychom ji asi správně nezměřily, a takhle jsme se hezky pobavily.

7. stanoviště

Cestou na další stanoviště jsme se bavily o dalších šifrovacích hrách a způsobech řešení různých šifer. Proto bylo dost vtipné, že další šifrou byly věty, které se čtou stejně zepředu i zezadu a prostřední písmeno je pak výsledek šifry. Šifra byla na stejném principu, takže vyluštění bylo velmi rychlé. Ale nalézt místo, které nám vyšlo, bylo daleko horší. Byla to totiž imaginární stanice hradeckého metra a ta nikomu nic neříkala i když jsme se ptali lidí z Hradce. Nakonec si Romana vzpomněla, že už o tom slyšela v rámci geocachingu, a tak jsme zdárně pokračovaly dál.

8. stanoviště

Další šifra byl krásný barevný obrázek hradu. Nenapadalo nás žádné řešení kromě písně Na Okoř je cesta. Jana sice zkoušela počítat slova z této písničky a kombinovaly jsme spoustu dalších nápadů, ale správné řešení nepřicházelo. Nakonec jsme byly nuceny otevřít nápovědu a mohly si začít trhat vlasy. Obrys hradu totiž připomínal periodickou tabulku chemických prvků a čísla v okýnkách názvy prvků. Bylo to o to smutnější, že jsme již dříve měly podobný úkol a řikaly si, že tabulka skutečně jako hrad vypadá, ale v tu chvíli si na to žádná z nás nevzpomněla.

9. stanoviště

Poslední šifru jsme začaly řešit v nádherném parku blízko soutoku Labe s Orlicí. Velký polský kříž jsme poznaly celkem snadno a jeho vyluštění nebylo žádný problém. Avšak výsledek této šifry se zapisoval do tabulky skládající se ze tří odpovědí. První dva řádky byly šifry, které jsme dostaly na začátku a jejichž řešení jsme si mohly rozložit na celý den, ale pořád jsme na nic kloudného nepřišly. Výsledkem celé tabulky bylo potom slovo, které se mělo SMS zaslat orgům. Dlouho jsme seděly a dumaly, co s tím, až nás napadlo, že vodorovné a svislé čárky by mohlo být Braillovo písmo a ono to skutečně tak bylo. Takže už jsme měly hotové dva řádky ze tří, ale na první šifru stále nepřicházelo žádné řešení. Nakonec jsme udělaly z nouze ctnost a zkusily chybějící čísla a tím písmena dopočítat jaksi z druhé strany. A pokus se vydařil. Po nejrůznějších kombinacích nám vyšla jediná možná varianta, kterou jsme poslaly. A co se stalo? Odpovědí byla souhlasná SMS s tím, že se máme v určenou hodinu dostavit do Orlovny na vyhlášení výsledků. Až tam jsme se pak dozvěděly, že poslední šifra se počítala ze šestnáctkové soustavy a kromě jednoho týmu ji takto nikdo nedal.

Při vyhlašování výsledků v Orlovně na nás pak čekal šok, skončily jsme na nádherném 4. místě, což je naše zatím nejlepší umístění ve všech šifrovacích hrách, kterých jsme se zúčastnili. Nakonec nás Milan za svítání šťastně dovezl zpět do Prahy.

Zapsala: Míša