|
|
Noc Tapürů 3
26. - 27. 9. 2009
Start - Stromovka
Na start jsme dorazili ve dvou skupinkách. Já, Romča, která u mě spala, aby nemusela brzy ráno vstávat, a Míša, která k nám dorazila kolem jedenácté. Šly jsme od nás pěšky, takže jsme si udělaly pěknou dopolední rozcvičku. Druhou skupinku tvořila Terezka s Járou, kteří přijeli do Tróje autem a pak přišli přes most od ZOO k nám těsně před startem, že už jsme měly starost, zda skutečně dorazí. Na start přijel na kole nečekaně i Petr, který měl ten den v plánu cyklo výpravu a chtěl nás na startu podpořit svou přítomností.
Zaregistrovali jsme se a obdrželi obálku, kterou jsme měli otevřít až na stanovený pokyn. Kvůli tomu, že nedorazily všechny týmy včas, start se trochu posunul.
Na určený pokyn jsme otevřeli obálku a přečetli si pravidla a pokyny k úvodní hře. Až jsme pochopili, oč jde, rozdělili jsme si úlohy. Petr nám vymyslel úvodní slovo „brambora“, Jára sbíral písmenka od ostatních a my jsme se rozběhly s našimi písmenky k ostatním týmům. Někde jsme musely trochu déle čekat, jinde to šlo rychle, ale vcelku brzy jsme získali určený počet papírků na výměnu za jízdenku a úvodní indicie k pomocnému heslu. Že slova nejsou samotná hesla, jsme zjistili až později, ale hned nám bylo podezřelé, že by nám orgové dali tolik hesel skoro zadarmo. Obdržená jízdenka potvrdila naši teorii, že pojedeme někam za Prahu vlakem.
Rozloučili jsme se s Petrem a vydali jsme se na nádraží, kde se postupně začaly shromažďovat všechny týmy. Zde jsme získali od orgů první šifru.
1. stanoviště - Nádraží Bubeneč
Po přečtení úvodního popisu se nám šifra nějak nepozdávala. Moc jsme nevěřili tomu, že máme skutečně jet vlakem do Řeže, která byla uvedena na jízdence. Navíc Řež ani nebyla na mapě, kterou jsme dostali od orgů. Jára prohlásil, že do vlaku nastoupí pouze tehdy, když nastoupí nadpoloviční většina týmů, a jal se text prozkoumávat a aplikovat popis na místa u nádraží. Nechali jsme se Járou zlákat a vydaly se za ním. Do odjezdu vlaku zbývalo dost času, takže jsme nebyly proti. Ale když jsme viděly, tedy neviděly žádný jiný tým, který by dělal něco podobného, dál se nám nechtělo. Jára šel tedy ještě kousek sám a my se vrátily na nádraží.
Na nádrží zatím všechny týmy seděly a luštily vedlejší úlohy, kterými se Jára nechtěl zatím zabývat, že až na ně dojde čas, že je zatím nepotřebujeme. My bychom se jimi třeba i zabývaly, ale nějak jsme nevěděly, jak na ně.
Za chvíli jsme viděli orgy, kteří si nesli svazek skutečných jízdenek a chystali se k vlaku. I ostatní týmy se začaly chystat. Nastoupili jsme tedy do vlaku, který po nástupu cca 230 dalších lidí měl co dělat, aby se vůbec rozjel. Z našeho týmu jsme všichni získali místa k sezení, jelikož jsme náhodou stáli na peróně pěkně v místě, kde měl vlak, když zastavil, dveře. Takže cesta nám příjemně ubíhala a ani se nám nechtělo v Řeži vystupovat. Navíc jsme byli úvodní šifrou nešifrou trochu zmateni. Nedovedli jsme si představit, že se všichni najednou vydají na malém nádraží kamsi podle uvedeného popisu, a čekali jsme v tom nějakou záludnost, jen jsme zatím nevěděli jakou.
2. stanoviště - nádraží Řež
Po vystoupení z vlaku jsme spolu s ostatními zmateně pobíhali po nádraží a nevěděli, co vlastně hledáme. Až po nějaké době jsem si všimla, že věty nejdou nějak po sobě a je třeba je seřadit. To už ale volal Jára, který se od nás nepozorovaně odpojil, že je na druhé straně mostu a našel něco zajímavého. Šly jsme tedy za ním a kromě mapy vsi jsme uviděly i Petra. Ten se jel projet a náhodou zvolil tento směr. V Řeži si zašel na pivko, a když se už chystal odjet, uviděl venku spoustu lidí s batůžky. Šel se podívat, co se to děje, a potkal Járu.
Spolu s Járou jsme seřadili popis cesty a vydali jsme se podle něj. Konečně jsme věděli, co máme dělat a hledat. Romča s Míšou se pak vydaly k rouře pro šifru a my zatím čekali na nádraží. Petr už mezitím odjel na svůj výlet. Po chvilce se holky vrátily a Romča se nabídla, že dojede pro jistotu do Roztok pro nápovědu, protože věděla, že za chvíli pojede tím směrem vlak.
Na první šifře byly nějaké trojúhelníčky, tak jsme se rozhodli, že je rozstříháme. Moc jsme je ale nemohli rozkládat, protože vždy, když projel okolo vlak, tak hrozilo, že o ně přijdeme. Zatímco jsme si trojúhelníčky různě skládali, všimla jsem si, že je na šifře napsáno 2a a tu mi teprve došlo, že nám jaksi chybí 2b a 2c, které se budou nacházet v dalších popisovaných rourách. Vydaly jsme se tedy s Míšou pro ně. Podél řeky sedělo spoustu týmů a stále luštilo.
Vrátily jsme se na nádraží a dostříhali zbytek. Ovšem čím víc jsme měli kousků, tím byla situace horší. Týmy z nádraží mizely a nám se zdálo, že jsme udělali někde nějakou chybu a že jsme neměli trojúhelníčky vůbec stříhat. Mezitím se k nám vrátila s nápovědou Romča pěšky po kolejích. A protože se žádné týmy na nádraží ze směru od rour už nevracely, vydali jsme se podél řeky směrem k rourám, abychom se znovu podívali na šifru v celku, jestli jsme něco nepřehlédli.
Až jsme se znovu posadili, napadalo mě, že některá slova mají něco společného a začali jsme je dávat do dvojic nebo dokonce do trojic. Nebylo to moc systematické, ale přesto nám začala vycházet nějaká písmena. Terezka se této činnosti moc neúčastnila, i když vlastně ten prvotní nápad byl její, když upozornila na to, že nápověda „ulice“ je třeba seriálem - slovem uvedeným v trojúhelníčku. Navíc pořád upozorňovala na to, že je třeba se držet stanoveného harmonogramu a že už jsme trochu moc nad limitem.
Před hrou, když nám orgové sdělili, kolik nás bude čekat stanovišť, jsem totiž rozpočítala celkový čas herní doby mezi jednotlivá stanoviště, aby nedošlo k tomu, co nás potkalo na jaře na Sešlosti, že by nám chyběl na konci hry čas a nedošli bychom. Stanovila jsem tedy limit, do kdy je třeba jednotlivá stanoviště opustit.
Nyní, jelikož se jednalo teprve o první šifru a já měla radost, že vím, jak na to, jsem nechtěla ustoupit s tím, že ztrátu pak u další šifry doženeme. Navíc nesoulad s harmonogramem byl částečně způsoben i tím, že jsme dlouho čekali na vlak. Proto mi Terezka svými řečmi o volání o řešení lezla pěkně na nervy.
Míša psala slova, která jsem jí diktovala a označovala písmenka, která vycházela. I když jsme měli jen pár písmen, došli jsme k názoru, že půjdeme do Úholiček ke škole. Když jsme vyrazili, tak jsme uviděli před sebou i několik dalších týmů, takže náš směr byl určen dobře. Horší to bylo ve vsi, kde jsme přesně nevěděli, zda slovo škola je správně, navíc nám jedno slovo chybělo. Naštěstí však Míša šifru brzy náhodou objevila.
3. stanoviště - Úholičky Peklo
Terezka s Járou si chtěli dát v místní minihospůdce čaj, ale bohužel ho neměli. Nemohli si sednout ani se svačinou na zahrádku, paní hostinská je nekompromisně vyhodila, že zahrádka není žádným veřejným parkem. Proto si šli sednout na nedalekou stráňku. Já jsem si dala pivo, takže jsem svačinu na zahrádce mohla v klidu sníst. Než jsem dojedla a dopila a došla ke zbytku týmu, měli už vyluštěno. Terezka vzala šifru jen tak zkusmo zepředu a Míša od konce a oběma to docela jednoduše nakonec vyšlo.
Když jsme věděli, kam jít, sbalili jsme se a chystali k odchodu. Tu nás však minul bus. Chvíli jsme litovali, že jsme ho nestihli a nezkrátili si tak cestu do další vsi, ale později jsme tomu byli rádi. Týmy, které jely busem, se pak musely notný kus cesty vracet, navíc další stanoviště nebylo vůbec daleko.
4. stanoviště - Velké Přílepy
Rybník jsme objevili hned na kraji vsi. Navíc u něj bylo krásné posezení, které jsme hned využili. Terezka nám zde nabídla za úspěšné vyluštění minulé šifry výborné pitíčko. Posilnili jsme se a pustili se do další šifry, která měla podobu křížovky s tajenkou. Díky Járově znalosti angličtiny nám to šlo docela dobře. Luštění jednotlivých slov nás velmi pobavilo, že jsme luštili a doplňovali zbylá slova ještě cestou k další šifře, i když už jsme tajenku měli.
Došli jsme na náměstíčko, kde jsme se šli podívat na zastávku, jestli náhodou nejede nějaký bus dál. Koukla jsem se na jízdní řád a sdělila ostatním, že další bus jede cca za hodinu, a to jsme rozhodně čekat nechtěli. Ovšem po druhém kouknutí a zjištění, kolik je skutečně hodin, jsem zjistila, že bus nám jede asi za pět minut. Na další stanoviště to bylo docela daleko a 10 Kč za jízdenku bylo dost dobře investovaných.
5. stanoviště - Svrkyně
Po vystoupení z busu, který nás dovezl naprosto super, jsme minuli restauraci, kde točili i černé pivo. Chtěli jsme se zastavit, ale nejprve jsme si šli vyzvednout šifru. Bohužel poté se už nikomu zpět nechtělo.
Kromě šifry jsme museli jako vedlejší úlohu předvést orgům sochu tapüra. Jára s Romčou udělali tělo, Terezka čumáček a my s Míšou každá jedno ucho. Bylo to celkem vtipné a získali jsme za to heslo k nápovědě.
S CD jsme se uchýlili do neoplocené zahrady mezi popadaná jablka, která nás osvěžila. Než jsme se usadili, začalo se stmívat a brzy byla černočerná tma. CD jsme si pustili a vzali si každý jedno sluchátko. Byla tam obyčejná čísla, jenže byla namluvená nějak divně. Odhadovali jsme to na morseovku, ale nějak nám to nesedělo. Po důkladném prozkoumání CD jsme ani na něm žádnou podezřelou věc nenašli. Až když si Jára poslechl CD znovu sám, zjistil, že každá číslice je nahraná jen do jednoho sluchátka. Bohužel nás ale nenapadalo, co s tím dál. Podívali jsme se na mapu, kam bychom asi tak mohli jít, a jednoznačně nám vyšla Okoř. I počet znaků pro písmena v morseovce seděl, tak jsme se rozhodli, že se tam vydáme. Za námi se vydal jeden tým, který však na křižovatce pokračoval rovně, tedy jinam než my. Jára prohlížel mapu a zjistil, že stejný počet písmen i znaků v morseovce by mohl sedět i na nedaleký mlýn. Rozhodli jsme se ale, že dojdeme k Okoři, a když tam nic nebude, vydáme se pak i k mlýnu.
7. stanoviště - Okoř
Cesta nám ubíhala vcelku rychle a příjemně. Vzdálenosti mezi jednotlivými stanovišti byly tentokrát přiměřené a my jsme byli v příjemné náladě, že nám to tak skvěle jde. Navíc na každém stanovišti jsme potkávali nějaké týmy, takže jsme byli stále v centru dění. Modlili jsme se, abychom i na našem tipnutém stanovišti někoho potkali. Když jsme procházeli kolem nějaké hospůdky, zeptali jsme se servírky, zda tam náhodou před chvílí někdo jako my neprošel a ona nám řekla, že asi před půlhodinou tu nějaká parta s batohy šla. Nálada tedy ještě více stoupla, a to už jsme zahlédli nádherně osvětlenou Okoř.
Zamířili jsme k bráně hradu a už jsme viděli v okolí i několik luštících týmů. Byli jsme na správném místě, ale šifru jsme nemohli najít. Po nějaké době jsem začala bojovat s pokušením uplatit pomerančem sedící tým, aby nám pomohl určit místo šifry. Tu se ale objevila členka jiného týmu, která také šifru marně hledala. Přidali jsme se k ní, ale ani tak jsme nebyli úspěšní. Zeptala se nás, jestli nemáme kompas, abychom určili, že jsme na správné straně hradu. Začala v nás hlodat myšlenka, že tu něco nehraje. Na minulé šifře přeci žádné upřesnění nebylo.
Za chvíli došel další tým a pak už netrvalo dlouho a šifru jsme objevili. Naše podezření se vyplnilo, byli jsme na 7. stanovišti, takže jsme jedno stanoviště přeskočili. Vzali jsme tedy Járovu možnost, že minulé stanoviště bylo u mlýna a já s Terezkou jsme se tam vydaly. Jára, Romča a Míša zůstali na místě a pustili se do luštění. Sice bychom na předešlé stanoviště nemuseli, ale přeci jen se nám zdálo aspoň trochu férovější tam dojít, když už jsme to tu tak vyhaluzili a měli štěstí, že to vyšlo. Terezka sice navrhovala, že nejférovější by bylo, abychom si zavolali o řešení minulé šifry, ale to jí neprošlo.
6. stanoviště - Nový mlýn
Cesta od Okoře vedla potemnělým lesem. Začala jsem mít trochu strach. Byly jsme jenom dvě a všude bylo jen ticho a tma. Navíc mě Terezka strašila, že ani nevidí značku, tak jestli jdeme vůbec dobře. V jednom domě svítila za oknem svíčka a nic jiného, takže jsem se bála čím dál víc. A to jsme ani nevěděly, zda jdeme skutečně dobře a jak daleko vůbec budeme muset jít. Po chvíli jsme však potkaly jeden tým jdoucí proti nám a já jsem se uklidnila.
Blížily jsme se k mlýnu a kolem něj jsme viděly několik luštících týmů. Už jsme měly jistotu, že jsme správně. Vzaly jsme šifru a vracely se zpět. Od našeho zbytku týmu jsme zjistily, že již něco vyluštili, ale jelikož máme mapu my, nemůžou místo přesně určit. Ještě že to tak bylo, protože takto byli nuceni luštit dál a když jsme se k nim po hodině vrátily, měli skutečně skoro už doluštěno a mohli jsme se vydat dál.
Dozvěděly jsme se od nich, jak luštili. Nejdříve si v dlouhém textu zkoušeli velká písmena na začátku vět, což byl nesmysl. Ani počítání slov na řádku a prosvěcování textu, zda nejsou propíchaná nějaká slova, nedávalo smysl. Potom si Míša všimla, že v textu je jeden tapür napsán jako tapír. Zkusila tedy první písmena všech slov, kde bylo „ü“ a z toho jí vyšlo heslo „Kobyla má malý bok“. Járu napadlo, jestli není v okolí nějaké místo, které by se četlo zepředu i zezadu stejně, ale protože neměli mapu, na nic nepřišli. Proto dál zkusili hledat v textu slova nebo spíše spojení, která by se četla z obou stran stejně, a hle několik jich našli. Míša musela text projít asi 4x, protože pokaždé něco vynechala, ale nakonec bylo spojení docela dost, a i když nenašla všechna slova, stačilo to na správné určení místa.
Zajímavé je, že některé lepší týmy měly s touto šifrou problémy. Náš úspěch byl částečně způsoben i tím, že zbytek týmu na nás musel čekat a byl tedy nucen luštit. Takže rozdělení týmu úspěchu velmi pomohlo. Harmonogramem postupu nám zatím plus minus vycházel, takže jsme s našimi výkony byli velmi spokojeni.
8. stanoviště - Číčovice
Šifru jsme našli docela brzy. Byla nedaleko hospody. Už jsme se těšili, jak se nám bude krásně luštit u čaje a grogu, ale to jsme se přepočítali. Za pět minut zavírali a přemluvit se nenechali. Takže jsme se museli přesunout na zastávku. Šifra však tentokrát odolávala všem našim nápadům. Dokonce ani můj originální nápad přiložit šifru na mapu neprošel. A to mi to pěkně vyházelo, že v místě, kde nebyly žádné puntíky, se nacházelo zrovna letiště a u puntíků se dalo vždy něco napasovat. Takže nezbývalo nic jiného, než požádat o první telefonickou nápovědu. Ale aspoň jsme zjistili, že z úvodních slov musíme získat jedno jiné slovo jako další heslo k nápovědě. Bohužel ani nápověda nám nebyla k ničemu. I když Romča navrhovala další možné místo, tentokrát jsme se už nikam nepodloženě nevydali a řekli si o první řešení.
9. stanoviště - Kamýk
Cestu na Kamýk i šifru jsme našli vcelku lehce. Na první pohled vypadala jako morseovka, ale tak jednoduché by to přeci jen nebylo. Usadili jsme se ve vsi na lavičku. Ihned u nás byla místí přítulná kočička, která se nechtěla nechat odbýt tím, že na ni nemáme čas, a celou dobu, co jsme luštili, na nás útočila. Vždy se nechala podrbat, pak uskočila na vedlejší strom a za chvíli nám opět nečekaně skočila na klín.
Jára nám na lavičce usnul a my se pokoušeli šifru vyluštit, ale nějak nám to nešlo. Rozhodli jsme se, že zavoláme o druhou nápovědu a udělali jsme dobře. Nápověda nás nasměrovala správným směrem. Tentokrát zabodovala Terezka, která dala dvojkovou soustavu zpaměti. Vzbudili jsme Járu a ten se jen divil, že jsme to tak rychle vyluštily.
10. stanoviště - Tuchoměřice
Cestou sem jsme trochu zabloudili, když jsme zapomněli odbočit správným směrem, ale brzy jsme chybu objevili a kousek se vrátili. Šifra byla sestavena z rodných čísel s chybějící poslední číslicí, což ale Járovi nedalo problém dopočítat. Ovšem, co dál, nás nějak nenapadlo. Ponořili jsme se do mapy a opět tipovali, kam bychom tak asi mohli jít. Podle počtu písmen nám vyšel pomník sv. Juliány. Vydali jsme se tedy k němu s tím, že když tam nic nebude, zavoláme si o řešení. V půli cesty jsme si řekli, že zkusíme ještě nápovědu, která by nám třeba mohla pomoci. Nápověda nás šikovně nasměrovala k událostem, které jsem si doma již zjišťovala. Aspoň k něčemu to bylo. Ovšem události jsme si nerozdělili správně, jak jsme měli, proto nám ani tajenka tak přesně nevycházela. Po chvíli nás předešel jeden tým a mířil námi zvoleným směrem, tak jsme se rozhodli, že na námi vyhlédnuté místo přeci jen dojdeme.
11. stanoviště - sv. Juliána
A opravdu na místě byla spousta světýlek. Vyzvedli jsme šifru a podívali se, jak je to s nápovědou. Tentokrát byla terénní a Romča s Míšou se nabídly, že pro ni zajdou. Podle harmonogramu jsme zjistili, že v případě, že budeme čekat, než se vrátí, budeme ve skluzu. A protože nám tato šifra s velkým štěstím vyšla, rozhodla jsem se, že budeme rovnou volat o řešení. Tím si ušetříme čas na případné luštění další šifry.
Cestou na další stanoviště jsem ještě s Terezkou vymýšlela nápovědní větu, ale pořád jsme se nemohly dobrat správného konce. Bylo to asi tím, že jsme nápovědní heslo zatím nutně nepotřebovali.
12. stanoviště - Nebušice hřbitov
Cesta na další stanoviště byla velmi dlouhá. Navíc nám ujel o pár minut autobus, který by nám velmi pomohl. Proto jsme šli pěšky a cesta se nám zdála nekonečná. Blížili jsme se do Prahy a začalo svítat. Než jsme došli na další stanoviště, bylo už ráno. Zima však byla stále dost velká. U hřbitova se povalovalo několik týmů a ani nevypadaly, že luští. Sedli jsme si na lavičku. Podívala jsem se na šifru a pak náhodou i na ostatní. Byla jsem jediná, koho šifra zajímala, všichni ostatní pomalu upadali do spánku. V takové atmosféře se opravdu nedalo na nic přijít. Nápověda byla opět terénní a navíc dost daleko. Zavolala jsem tedy o další řešení.
Když jsem ukázala týmu na druhém kopci v dálce budovu Aritmy, kam jsme měli přibližně dojít, nikomu se tam pěšky nechtělo. Jára vyhledal spojení a našel bus, který nám odjížděl na Horoměřickou cca za půl hodiny. Vydali jsme se na cestu. Na zastávku právě přijížděl nějaký bus. Dali jsme se do běhu, ale zjistili jsme, že je to jiné číslo. Jako jediná jsem to tam malinko znala, tak jsem se zeptala řidiče, kudy bus jede. Ochotný řidič mi popsal zastávky. Jel sice na Dejvickou ale oklikou. Rychle jsme se rozhodovali, co dál. Tým byl znavený a zmrzlý a okružní jízda ve vytopeném autobuse mu přišla vhod. Zvolili jsme tedy dosti zdlouhavý přesun busem a pak tramvají. Poté jsme museli jít ještě notný kus pěšky.
13. stanoviště - rozcestí u Aritmy
Na stanovišti byli orgové a před námi ještě jiný tým, proto jsme museli chvíli počkat. Org nám zatím vysvětlil, oč se tu jedná. Ve stanu, který připomínal Ufo, blikala a pískala nějaká světýlka a týmy měly podle toho mačkat nějaká tlačítka. Do stanu byla vyslána Terezka a Jára. Bohužel nebyli moc úspěšní a ani opakovaně Ufo nepokořili. Takže místo od Ufa jsme dostali další stanoviště od orgů. Byla to vyhlídka Dívčí skok a mně nenapadla jiná, než ta nad restaurací Dívčí skok. Odešli jsme tedy k ní. Teď už vím, že se jedná o Nebušickou skálu.
14. stanoviště - vyhlídky v Šárce
Kousek pod vyhlídkou jsem navrhla jít zkratkou. Vždyť jsem tu chodívala od dětství, tak to přeci nebudeme obcházet. Terezka s Járou pokračovali po normální cestě a já s Míšou a Romčou jsme stoupaly strmě vzhůru. Po namáhavém výstupu jsme dosáhly vrcholu a byly jsme na vyhlídce. Bohužel tam kromě krásného výhledu už nebylo nic jiného. Volaly jsme orgům a dozvěděly jsme se, že jsme na zcela jiné vyhlídce. Velmi mě to mrzelo, že jsme si tak zbytečně zašly, ale nedalo se nic dělat. Ještě jednou jsme zavolaly orgům a ujistily jsme se, která vyhlídka je skutečně ta správná. Poslaly jsme Terezku s Járou, kteří za námi ještě nedošli, zpět s tím, že je pak budeme informovat, kam dál. .
Naší zkratkou jsme se vydaly zpět dolů a pak opět strmě do protějšího kopce. Na druhé straně údolí jsme ještě oběhly další vyhlídku, než jsme našly tu skutečně pravou. Byly jsme docela vyčerpané. Do této chvíle jsme pěli na orgy samou chválu, ale toto stanoviště se nám vůbec nelíbilo. Ani v mapě ani v terénu nebylo jednoznačně jasné, která vyhlídka je ta správná. Byla jsem tak vyčerpaná, že na vyhlídce jsem nemohla ani šifru najít, a to ležela kousek ode mě. Po pěti minutách vydýchání jsme zavolaly o řešení a pak jsme sdělily i Terezce s Járou, kam mají za námi dojít.
15. šifra - Osamocená lavička
Osamocenou ulici znám, ale pro jistotu jsem se po zkušenosti z vyhlídky ještě koukla do mapy. Zvolily jsme nejkratší cestu a po chvíli jsme tam skutečně byly. Vyzvedly jsme šifru a přečetly si šíleně dlouhý text. Po chvíli nás došel i zbytek týmu. Přesunuly jsme se do parku a mě napadlo napasovat na text Braillovo písmo. Škoda, že tato šifra nebyla dříve, určitě bychom si s ní pohráli, ale teď už neměl nikdo moc chuti na zdlouhavou práci. Terezka s Míšou chvíli zakreslovaly, ale pak to vzdaly. Zavolali jsme opět o řešení a těšili se do cíle.
Cíl - kemp Džbán
Se značnou rezervou něco přes hodinu jsme došli do cíle. Potkali jsme tam dva unavené orgy, kteří si zapsali náš čas a zeptali se, zda máme ještě zájem o závěrečnou hru. Nikomu se do ní však už nechtělo. „Tak to je vše, můžete jít.“ Trochu divný konec.
Došli jsme do cíle na 15. místě, ale po nás přišlo do limitu ještě šest týmů. Díky vybraným pěti řešením jsme skončili na konečném 19. místě. Ze 48 startujících týmů je toto umístění pro nás dost dobré. Navíc nejsme úplně poslední, kteří došli, jak bývá naší tradicí v této hře. Celkem jsme pěšky ušli něco kolem 28 km. Kromě úvodní cesty vlakem, jsme využili pouze jednou bus příměstské dopravy, a to na jednu stanici, a pak jednou trochu zbytečně bus a tram MHD.
Noci Tapürů se zúčastňujeme už potřetí. Tato šifrovačka byla naše vůbec první, kterou jsme kdy šli. Orgové jsou moc milí a i proto máme tuto hru rádi i když je většinou nad naše síly. Tentokrát vedla trasa mimo území Prahy a přesuny na jednotlivá stanoviště se zdály kratší, než jindy, což jsme ocenili. I když byla trasa podle mapy někdy částečně předvídatelná, nevadilo to. Týmům, jako jsme my, to v několika případech pomohlo. A radost i z vyhaluzené šifry byla pro nás hnacím motorem. Nápovědy, které jsme tentokrát dostaly, byly opravdu nápovědami a z větší části nám pomohly. Jediné, co nás mrzelo, že nás orgové minuli, když rozváželi ranní čaj a nám byla děsná zima. Takže jediným mínusem celé hry bylo stanoviště s vyhlídkou, které nebylo přesně určené ani v mapě ani v terénu a my si v závěru hry nedobrovolně zaskotačily z jednoho vrcholu na druhý.
Takže celkově můžeme hru hodnotit jako velmi zdařilou a doufáme, že i příští ročník bude stejně tak povedený a my se opět zúčastníme a opět dojdeme do cíle.
Týden po hře se konala závěrečná pooslava a vyhlášení výsledků celé hry. Této akce jsem se zúčastnila pouze já, a abych nešla sama, tak mě doprovodil Petr. Od orgů dostal každý tým, který došel, diplom, vítězné týmy navíc i věcné dary.
Zapsala Romana
|
